…ANEB VYDOLUJ V SOBĚ SÍLU A O TU SE OPŘI

 Naděje umírá poslední

 

 

Po dvou neúspěšných pokusech a hodně nepokojných následujících týdnech se dostavila další fáze – fáze apatie. Už jsem se moc v ničem nezmítala a zatvrzele se odmítala o dalších možnostech léčby bavit. Stačilo, tam mě už nikdo nedostane. Nejbližší okolí se mi snažilo pomoci a nenápadně podsouvalo průběžně informace až pod nos. O tom, kam všude můžu jít, co vše se dá dělat a že dva pokusy vůbec nic není a že se musím především uklidnit. Psychika je nejvíc. Jako bych to nevěděla. Ale copak jsem se mohla uklidnit? Táhlo mi na 36, mužský mě měl plný zuby, neuměla jsem se nějak přepnout a sama se cítila docela prázdná.

K 36. narozeninám jsem dostala dárkem od celé rodiny dva týdny dovolené u moře. Moře miluju a bylo mi jasné, co si všichni od toho nestandardního dárku slibovali. V co doufali, že se se mnou stane. No, doufali tehdy oprávněně. Když jsem seděla při východu slunce s manželem na pláži, naslouchala pokojnému šumění vln a pozorovala ten zázrak nového dne, nejprve jsem vychutnala absolutní pohodu a klid a pak se ve mně cosi pohnulo. Opřela jsem se o manžela s takovou úlevou, jakou jsem už dlouho necítila. Nemusela jsem nic říct, ale myslím si, že tehdy poznal, že jsem v sobě vydolovala další sílu bojovat. Sílu, kterou my ženy prostě máme. Jen ji najít.

Po úžasně uvolněném létě jsem zahájila novou etapu. Pročítala jsem odborné články, recenze na IVF kliniky, se zdravým nadhledem hodnotila co nám nabízí a hledala snadno čitelné ukazatele – jestli jsou mi sympatičtí a jestli si tam u nich umím sebe představit. Už jsem nechtěla do prostředí, které připomíná nemocnici. Už jsem nechtěla pragmatický přístup a odcizené tváře. Chtěla jsem víc, abych se mohla uklidnit a léčit.

Nevěděla jsem ale, jak si nakonec vybrat. Každá klinika o sobě psala, že je ta nejlepší, že má nejlepší výsledky, že u nich je to prostě paráda. Ta měla navíc to, ta ono. Jedna kamarádka slyšela toto a jiná zase ono… O co se teda opřít? Proč je Praha tak velká a nabízí tolik možností?

Pak manžel, který pochází z Moravy navrhl, že by nemuselo být na škodu odjet na léčbu mimo Prahu. Že nás hlavní město stresuje a proč to neoddělit od běžnosti dní úplně, a to tím, že budeme i na docela jiném místě, mimo naši důvěrně známou zónu a nemusíme to trápení s ní spojovat.

Něco na tom bylo. Začala jsem hledat po celé republice – ještě, že jsme tak malí. A pak jsem ji našla. Tu svoji budovu, to své předurčené místo, kde jsem se v klidu viděla. Svoji kliniku!

Pozrite sa na články z ďalších kategóriách nášho blogu