Nejmenuji se Klára, ale pro tyto řádky se za to jméno „schovám“. Je to jediná cenzura, kterou jsem si pro následující povídání o cestě za naplněným mateřstvím dovolila. Umožní mi tak část svého životního příběhu psát s osvobozující lehkostí, kterou s sebou anonymita přináší… A já bych se chtěla podělit o vše.

Cítím jako důležité předat svůj příběh o snaze stát se rodičem dál. Přeji si, aby především ženy ve stejné situaci, jako jsem se ocitla já věděly, že neprožívají TOTO VŠE samy a především, že se nikdy nesmí pustit ani toho nejmenšího zbytečku vrtkavé naděje o snu mít vlastní miminko a pokusit se věřit ve šťastný konec i navzdory tomu, jak náročná cesta k němu vede.

Díky své profesi jsem zvyklá aktivně stále něco sepisovat, proto jsem nakonec  souhlasila, že se pro „svoji“ kliniku a ženy v podobné situaci o popis naší náročné cesty za miminkem pokusím. A teď zjišťuji, že opravdu ráda.

 

 

ČÁST PRVNÍ, ANEB KDE SE TO NAŠE MIMINKO JENOM TOULÁ…

Jak si to v sobě vlastně srovnat.

 

 

I když žijeme v době, která nás předurčuje k tomu o všem a o všech pochybovat, mateřství máme my ženy vnitřně hluboko zakořeněné. Příroda si nás tak utvořila a dopady moderní civilizace nám tento fakt jen tak neseberou. Můžeme si o budoucí maminkovské roli v průběhu našich životů myslet co chceme, ale i tak jsme „nastavené“ na možnost stvořit nový život a být jednou také mámy, tak jako ty naše. Ale nějak čím dál častěji se stává,  že ty z nás, které se rozhodnou založit rodinu, a ono TO najednou nejde, musí čelit výzvě nepopsatelně těžké.

I já jsem se ocitla v tomto bodě a nevěděla, jak to vše pro sebe uchopit…  Nejprve to byla jen šimravá obava, kterou jsem schovávala pod spoustu „ale“, „však“, „třeba“. Vždyť jsem byla přece nadšená novomanželka s jasnými plány o rodinně a proč by ty plány neměly vyjít? Profesně jsem byla tam, kde jsem si přála, bydlení zařízené, manžel skvělý chlap. Ideální čas na další krok… A jestli mě znervózňovalo, že už je mi 34? Možná, trochu. Těžko říct. Ale neřešila jsem, že by se to nemělo podařit.

Po půl roce „aktivní práce na miminku“ se začala všechna „ale“, „však“ a „třeba“ rvát na povrch vehementněji – v podobě neklidného strašáka, který mi už nedal pokoj. Stala jsem se živoucí změtí různých variací dotírajících  otázek  – Proč mi nejde otěhotnět? Vždyť jsem zdravá ženská! Na gynekologické prohlídky jsem vždycky chodila pravidelně a měla jen běžné problémy, jako snad všechny moje kamarádky. Tak proč ještě nečekáme miminko?!

Dalšího půl roku jsem dovolila tomu strašákovi žít se mnou. Měl na mě obrovský vliv. Začala jsem o sobě víc pochybovat, byla viditelně smutná, nervózní a s každou další menstruací protivnější. Intimita s manželem byla narušená, přistupovala jsem k aktu lásky jako ke zkoušce, zda jsem dost dobrá žena na to, abych dokázala právě teď konečně počít dítě.

Hlídala jsem pečlivě ovulaci a soustředila se na tyto dny jako na nic jiného. Podřídila jsem jim vše. Nedej bože, aby si právě v tomto období, jediném reálně příznivém pro početí miminka, dovolil mužský nebýt doma!

Začala jsem studovat internetové diskuze. Chytala se každého znepokojujícího slovíčka, každé špatné prognózy. Propadala se do beznaděje čím dál víc a nechápala, proč zrovna já bych měla mít problém založit rodinu. Obě mé sestry dávno chovaly a já nic. Motala jsem se v kruhu vlastní nedostatečnosti, zoufání a strachu. A už se sama nedokázala uklidnit.

Nakonec mě má gynekoložka nasměrovala k příslušným odborníkům. Ale já se neobjednala hned. Nevím, na co jsem tehdy vlastně ještě čekala… S příchodem další menstruace jsem už v slzách volala na doporučené centrum asistované reprodukce.

 

Pozrite sa na články z ďalších kategóriách nášho blogu